Mikeš s Ankou

K této povídce mám zvláštní vztah.Napsal jsem ji před mnoha lety, ti dva existovali a patřili do místního koloritu . Jejich opravdový příběh jsem fabuloval. Zhruba 10 let po sepsání tohoto příběhu je přejelo auto...

                                     Mikeš s Ankou

Reflektory ohmatávaly krajnici a líně klouzaly po spoře osvětlené silnici,která probíhala městem.Bylo vlahé jarní ráno, nebo možná jen končila poslední fáze noci. V barech se zhasínalo, ve fabrikách rozsvěcelo. Prostitutky odmilovaly poslední číslo a pekaři dopíjeli kávu.

Poznal jsem je okamžitě podle siluety, kterou tvořily jejich záda. Chodili spolu jako svázáni neviditelným provazem, měli jednotný rytmus kroků a stabilní rychlost chůze.

On byl štíhlý a vyšší, měřil určitě dobrých 180 cm a z jeho oblečení nešlo soudit ,jakou muskulaturu jeho tělo skrývá. Ona byla o hlavu menší a patrně by se dala popsat jako plnoštíhlá. Oba měli dlouhé vlasy. Ona černé , přímo havraní a měla je sčesané do copu, který atakoval její pas. Na očích nosila silné brýle s nehezkou a silnou obroučkou. On měl vlasy na ramena a byly stejně šedé jako jeho plnovous, který mohl směle konkurovat Krakonošovi. Sunuli se nocí, na ramenou batohy, na nohou pohorky. Na sobě měli navlečeny rifle starodávného data výroby a střihu, který dnes už zase přichází do módy. Těla si chránili před chladem roláky a větrovkami. Vypadali jako siamská dvojčata. Dvojčata se sekond-handu a z minulého století. Nikdy jsem je neviděl spolu mluvit. Nikdy jsem je neviděl odpočívat. Potkávám je spolu spousty let a oni se nemění. Mění se počasí, mění se roční období a vládnoucí garnitury. Oni jsou stabilní. V okolí jim nikdo neřekne jinak, než Mikeš s Ankou. Podivíni. Blázni.

Často jsem měl chuť zastavit, svézt je, zeptat se, kam že to každé ráno chodí. Často jsem je chtěl seřvat, že jsou vážně blázni, když riskují své pochody za tmy u silnice, kterou používají k ránu nejrůznější opilci.Často jsem si uvědomoval, že mě něčím přitahují  a zajímají. Ten den jsem dostal jako závozníka Karlíčka. Měl pár měsíců do penze, řídit náklaďák už nechtěl. O Mikešovi a Ance věděl všechno.

Psal se rok 1979 a Pavel studoval druhým rokem vysokou školu. Během dalších dvou let  se měl stát lesním inženýrem. Ta představa ho ale moc nenaplňovala. Chtěl se hlavně udržet v Rudé hvězdě v Liberci a v reprezentaci. Pavel byl skokan na lyžích. Pavel byl už moc starý, aby se mohl ztrácet čas. Pavel se musel prosadit. Pavlovi dorůstali mladí konkurenti a on měl jen titul více mistra z Harrachovské devadesátky a pár bodů ze světového poháru. Trenéři ho brali jako stabilního a vyrovnaného lyžaře, který ale nemá tu správnou jiskru a dravost. V kádru byl spíše inventářem a ve stínu jiných. Ten den cítil, že to zlomí. Bohemia turné byla šance. Trénink mu celkem vyšel. Odpoledne stopa začala tuhnout a vítr zesílil těsně pod hranici regulérnosti.

Odraz se podařil skvěle a nabral dobrou výšku. Lyže mu přišly ideálně k tělu a vypadalo to na zdařilý skok za hranici pětadevadesáti metrů. Patní úchyt při dopadu vzal za své a Pavel se v kotrmelcích dokutálel do ohrazení. Oplůtky byly tvořeny kovovými tyčkami s umělohmotnou výplní. Helma se o tyčku rozpůlila a na okamžik připomněla kokosový ořech po úderu mačety. Pavlova lebka také vypadala jako po úderu mačety.

Milena se vyučila prodavačkou a pracovala v prodejně obuvi. Milovala vůni kůže ale do práce chodila ráda i kvůli jiným, než čichovým vjemům. Měla ráda tu atmosféru při nákupech. V roce 1980 se boty stejně jako všechno ostatní spíše sháněly, než nakupovaly. Lidé vybírali nejen podle své představy, ale také podle toho, od kterého typu boty byla ta jejich požadovaná velikost a samozřejmě cena. Často si zkoušela odhadovat styly a vkus potencionálních zájemců. Hrála s nimi hru, o které věděla jen ona sama. S ostatním personálem vycházela dobře. Byla od přírody nekonfliktní a milá. Nebyla vyloženě krásná, ale měla pro spoustu mužů kouzlo. Bydlela pouhých pár kilometrů od prodejny a do zaměstnání jezdila jen pár zastávek městským autobusem. Toho letního dne jí nabídl odvoz mladík, který pracoval vedle v opravně televizorů. Měl novou motorku. Byla to sice jen dýchavičná Čezeta ,ale on na ní šetřil dva roky. Milena si přisedla na tandem a mladík si nasadil přilbu. Pro spolujezdce helmu neměl, ale stejně to bylo jen v katastru obce a předpisy to nevyžadovaly.

Náraz do svodidel kousek pod Ještědem vymrštil řidiče i tandemistku do vzduchu. Mladík měl otevřenou zlomeninu holeně a otřes mozku. Milena byla jen sedřená. Krevní sraženina  na mozku jí ale byla osudovou.

V sanatoriu se potkali poprvé na vycházce v parku. Dívka se Pavlovi líbila. Měla jemné rysy a vypadala mírně a plaše. Neměla v očích divoký a vzteklý pohled některých chovanců a byla bez doprovodu sester. Měla v sobě jakousi dávku útrpnosti svého jistě nelehkého života, ale nevypadal zatrpkle. Byla  jen smutná a hlavně- téměř vůbec nemluvila.

Zastavil se u její lavičky a dlouze si ji prohlížel. Byl ještě mladý, ale měl už zcela šedé vlasy. Vypadal zajímavě. Jeho hnědé oči vypadaly chytře. Doprovázela ho sestra. Měl problémy s udržením rovnováhy. Přisedl si a ošetřovatelka je nechala o samotě. Prohodili spolu pár vět. Pomohla mu vstát a kroužili spolu písčitými cestičkami parku, jako by spolu byli srostlí od malička.

Národní výbor jim dal v nové zástavbě garsonku. Stačila jim. Pavel začal pracovat

v nedaleké provozovně, která měla sekci pro invalidy. Vyráběly se tam papírové krabice a postižených pracovníků tu byla většina. Milena sehnala přes konexe svých

rodičů domácí práci. Chodili spolu na procházky. Chodili často do kina, téměř na cokoli. Někdo jim začal říkat Mikeš s Ankou. Pánbůh ví proč. Ušetřili si na televizi. Koupili si stejné jeansi a větrovky. Oba brali prášky. Oba čas od času silně bolela hlava. Oběma bylo čas od času mizerně. Oba žili jen pro sebe. Milovali se. Milena čekala dítě. Neměli mít děti, ale stav tehdejší antikoncepce a příroda chtěli jinak. Chlapec se jmenoval Mirek a zemřel při porodu.

Bylo to v půl páté ráno.

Jeho hrobeček je na hřbitově za městem. Pěšky to není daleko.