Neděle 23. února 2020, svátek má Svatopluk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 23. února 2020 Svatopluk

Hygiena ztracených duší

22. 01. 2020 16:48:07
Příběh o čistém vínu ve vztazích a kapce optimismu na dně sklenky. Taky trochu o sociální bublině a zprofanované krevní skupině lidí, co se neznají a přitom vlastně ano...

Hygiena ztracených duší.

Dopila zbytek vína ve sklenici a dovrávorala na záchod. Zvracela jen krátce a úleva s tím spojená byla osvobozující. Kyselost v ústech byla jen malou vadou na kráse. Bála se, že to už nestihne. Měla v hlavě, zapíjela tu depresi už asi dvě hodiny, ale tělo bylo za posledních pár měsíců navyklé a uvolnění nepřicházelo.Pokyny mozku byly pomalé a stály čím dál tím víc peněz. Potom to konečně přišlo a alkoholová euforie se začala dostavovat. Všechno bylo zase v pořádku a mělo oblejší kontury. Hlavně problémy byly kulaté, jako dno umatlané skleničky. Neměla si prostě dávat ferneta s tim týpkem od vedle, to byla chyba: ” Dáte si se mnou malýho, slečno?” Už jí bylo skoro dobře. Mohla odejít domů nebo si dát ještě dvojku bílého. Vsjo róvno, vybavilo se jí z kdysi povinné ruštiny. Kachlíky na stěnách byly zašlé a všude čpěl ostrý zápach moči, přeražený chloraminem a možná ještě savem. Žárovka na stropě byla obnažená a s nádechem noblesy na sobě držela zbytek kdysi ozdobného krytu. Zapnula si pomalu jeansi a nasoukala si do nich tričko. Měla ještě pořád štíhlou a souměrnou postavu. Do patnácti běhala na lyžích a chodila na sportovní gymnastiku. Na střední škole začala sport flákat, ale tělo si s tím nedělalo problémy a dál zůstalo štíhlé a pružné. Na vysoké se jí postava zformovala do ženské podoby a obliny byly přesně tam, kde měly být . Neuškodil jí ani porod dcery. Uškodilo jí manželství . V zrcadle na stěně si upravila vlasy, které ji při kontaktu s mísou neposlušně poletovaly a konečky byly mokré.Po několikerém pootočení se z kohoutku prodral pramínek vody a vypláchla si pusu. Cítila divný smutek celé téhle tristní chvíle a věděla sama nejlépe, že to není zdaleka premierové představení. Bývaly doby, kdy by do podobné hospody těžko vstoupila jinak než v doprovodu a to ještě jen na omezenou dobu.Utřela si ruce do kalhot, protože použít předmět visící na zdi co by ručník , neměla odvahu. Vzala za oprýskanou bakelitovou kliku a vykročila do zakouřeného sálu pivnice. ”Ach jo”, řekla si Alena.

Na tankodromní části takzvané silnice pro motorová vozidla Michal zpomalil a současně přeladil rádio. Vysílali právě nějaké večerní svěřovací studio po telefonu. Zaposlouchal se do uplakaného hlasu nějaké patnáctileté holky, kterou doma otčím pravidelně používá jako matraci a její matka jim k tomu rozlévá vermut.Pomalu přeřadil a Liazka si odfoukla přetlak vzduchu z brzd. Řídil už od rána a nebýt fronty na hranicích, mohl být dávno doma. Druhá strana mince byla ale o tom, jestli by to uvítal. V kabině osm let starého náklaďáku, kterému se v českých zemích eufemisticky říká tirák, měl všechno jasné a přehledné. Brzda ,spojka ,plyn i stupidní želva a zajíc na řadící páce transparentně hlásili, co jsou zač a věděl, jak s nimi zacházet. Učí se to v autoškolách a zvládne to téměř každý . Nikde se ale neučí co se zmatky v hlavě, cos nevyřčenými slovy, co s nevěrou, co s dětmi, co sám se sebou.Zapálil si cigaretu a elektrický zapalovač se mu svoji oranžovou spirálkou smál do tváře. Vezl plný návěs nějakého granulátu na výrobu plastů. Auto mělo díky malé hmotnosti nákladu relativně dost výkonu a silnice ubíhala před očima rychle. Padal soumrak. Byl konec srpna , pár minut po osmé.. Tuhle dobu vždycky miloval, začínal být už dýchatelný vzduch, obloha měnila červánkový odstín a uvolňovala prostor hvězdné noci. Na vesnických návsích sedávali v montérkách chlapi v zahradních restauracích u piva. Neony Marlbora s kovbojem v sedle jim tvořily zvláštní image.Kolem cest bylo občas vidět soukromé samozvané česáče při polním pychu , auta se míjela většinou již s rozsvícenými světly, jejichž použití bylo ještě pár minut sporné. Občas se mihla parta motorkářů a s duněním vyladěných výfuků zmizela rychlým tempem za horizontem. Bylo skoro čtyřicet a ještě pořád byl romantik. Sice těch okamžiků pohody nějak ubylo, nebo je rychleji zapomínal, nebo se prostě nedokázal tak často naladit jako dřív, ale v okamžicích, kdy si to ještě dokázal užít, byl šťastný. Psycholog na lince důvěry rozdával laciné rady a čísla telefonu . Moderátor přesunul debatu dál a neomaleně doktora utnul. Potom slengovou angločeštinou, kterou promlouval běžně do eteru- stejně jako jeho spousta kolegů z konkurenčních stanic, uvedl písničku a patrně spokojený sám se sebou se odmlčel. ”Ach jo”, řekl si Michal.

Byla to komedie . Od začátku měl neblahé tušení, že to nezvládne a vybuchne jako zátka šampusu, který se po stolech salonku rozléval ve velkém.Nesmyslnost všech těch blábolů, upjatost versus familiernost. Kecy,kecy,kecy. Fotograf a redaktor regionální drbny si mohl mnout ruce. Na klopě saka, které si pod nátlakem ženy koupil na loňskou plesovou sezónu, mu visela cedulka se jménem a titulem. V této fázi večera už ovšem nebylo jmen ani titulů zapotřebí, stačilo si říkat: ”pane kolego”, ve dvou vyjimkách pak ”paní kolegyně”. Seance se konala od dopoledne a blazeovaně se nazývala zakladající schůzkou Asociace ekologických manažerů regionu. Program byl prolezlý projevy všech možných aktivistů, horujících pro cokoli a proti čemukoli. Zástupci firem, které si funkci ekologa( povětšinou kumulovanou s jinými funkcemi) mohli dovolit, povolali své referenty a ti vypovídali o čistotě srdcí bossů a výrobních zařízení v jejich chlebodárných akciových společnostech. Světlým bodem byl skvělý oběd, neméně skvěle zaplacený v ceně pozvánky na probíhající přehlídku ztraceného času.Lukáš měl v hlavě uzamčený přívod jakýchkoli jiných myšlenek, než té jediné, která mu svítila jako červená dioda na čele. Jmenovala se Tereza, byla inteligentní, vzdělaná, vysoká, štíhlá, krásná, báječná, skvělá , prostě ta nejlepší, co kdy poznal. Byla také smyslná, koketující, obdivovaná, společenská , finančně nezávislá...a vdaná. Posbíral zbytky sil a vedl nesmyslnou konverzaci s otylým mužem, který se trápil stavem naší přírody, zvěře a smyslem bytí na této planetě( Jaksi potažmo,pane kolego). Byl cítit potem a krevetami z chlebíčků. Na klopě měl u jména titul Mgr. a nebylo mu víc než třicet. Na olysalé hlavě si mu hrály na schovávanou ostrůvky světlých vlasů. ” Lukáš naklapal na klávesnici telefonu další, dnes již asi desátou esemesku a čekal na odpověď. Pípnutí s obálkou se objevili během pár minut. Poodešel s talířkem plným salátu a kouskem finského chlebíčku bokem . Talíř si odložil na výklenek ve zdi a rychle četl zprávu. ” Nejde to lasko, uvidime se v pondeli,miluju te.” Měl vztek. Celý den se trápil na téhle nesmyslné a nudné akci a odměnou mu bude vyplacena až v pondělí. Už tu nezůstane ani vteřinu. Lehce si sundal visačku z klopy saka, a vytratil se ven. Čekala ho hodinová cesta domů, otevřel střešní okno služební feliciea pustil si radio. Problémy zneužívaných dívek ho sice zaujaly, ale bral to jako černou kroniku a nebo zprávy na Nově. Prostě s tím nemohl nic dělat. ”Ach jo”

Sedla si zpátky na svou židli a během chvilku se objevil hospodský. Měl vytahané kalhoty z porevolučního období růžových podnikatelů, tričko s nápisem:Bernard – rodinný pivovar - a koženkovou ledvinku kolem pasu , k jehož zpevnění stačil opasek dlouhý pouhých 140 cm. ”Co to bude, Ribano?”, zeptal se vesele a byl rád, že si tuhle rozehrávku natrénoval k dokonalosti. ”Dáme ještě dvojčičku, nebo něco vostřejšího?” Při pomyšlení na něco ”vostřejšího” se i přes promile alkoholu v krvi dostavila dost plastická asociace záchodové mísy včetně adekvátní reakce žaludku ”Dejte mi ještě dvojku bílýho”, odpověděla rychle a byla ráda, že se ho za cenu dalších dvaceti korun zbavila alespoň na pět minut. Od vedlejšího stolu ji pitval pohledem rozsévač drsoňů a jasoňů z čeledi fernetů. Bála se, aby ho nenapadlo svévolně volbu opakovat a pečlivě se vyhýbala jeho pohledům. Milenecký pár šestnáctiletých dětí , sedících proti ní u stolu , ji ignoroval. Kluk měl ruku schovanou pod stolem a neúnavně s ní pracoval. Holka s oranžovými vlasy byla nad věcí, ale nebránila se. Oba měli provrtané uši i nosy naušnicemi, pokérované paže a před sebou nedopité pivo. Hospoda byla plná k prasknutí a svým způsobem působila anonymně.Z reproduktorů bylo slyšet vysílání radia . Běžel právě jakýsi podvečerní diskusní pořad. Patnáctiletá holka vyprávěla o sexuálním harašení svého otčíma. Nějaký přerostlý ”dýdžej” se to pokoušel moderovat a bohužel snad i glosovat,nakonec pustil písničku a ušetřil tak zbytek vesmíru svých mouder. Aleně se v mozku mísily útržky rozhovorů z hospody s muzikou z rádia . Cítila se bídně , nevěděla proč tu sedí a netušila, kde jinde by mohla být. Nechtěla hlavně nic řešit. Nebo alespoň ne teď. Zítra snad. Dvojka bílého se objevila na stole téměř současně s další čárkou na lístku . I mládež naproti dopila a jala se rozšířit pivní zahrádku na své konzumačce. Dívka se pomalu zvedla, líbnula kluka do vlasů a zmizela na záchod. Kluk si zapálil cigaretu, která vůbec nevoněla po standartní tabákové směsi a věnoval Áje dvouvteřinový pohled. Na desce stolu s potrhaným a propáleným ubrusem s námětem koláže pivních tácků se objevily ruce , které patřily k postavě v maskáčovém triku a montérkách. Na hřbetech rukou s ukoptěnými nehty vyvstávali promodralé žilky a velmi labilně držící tělo mělo snahu spadnout v každé chvíli na Alenu. Tělo mělo hlavu s rezavými vlasy a brýlemi s obroučkou na lékařský předpis bez doplácení. Hlava měla taky pusu a ta se pomocí dřevěného jazyku ptala, jestli nechce slečna ještě panáčka, když je tak smutná. ”Pane bože...”, řekla si Ája.

Michal zapnul kompletní osvětlení a Líza nabrala (v konturách a z dálky) nádech elegance kamionů jednadvacátého století. Sedačka se pohupovala na vzduchovém odpružení a pocit únavy se začal neklamnými známkami projevovat. Smotal okénko i na straně ”mitfáry” a v autě se začal prohánět mírný vánek. Vedro bylo sice snesitelnější, než přes den, ale teplota i tak okupovala dvacetistupňovou hranici.Zíval a vrtěl se . Věděl, že prodlužovat situaci znamená riskovat mikrospánek a díky své osmnáctileté zkušenosti za volantem náklaďáku nemínil dráždit štěstěnu. Kolečko tachografu by ho stejně během necelé hodiny zastavilo k povinné přestávce a domů se beztak vrátí až za tmy. Soustředil se tedy na listování v paměti. Motoresty a hospody na trase téhle štreky měl celkem zmapované a mozek pomalu selektoval jejich plusy a mínusy. Postpubertální moderátor konečně předal mikrofon doktorovi a ten se začal vyjadřovat k problémům z posledního dotazu. ” Možná se nám to nezdá, ale krize středního věku společně se syndromem opuštěného hnízda postihuje velkou část lidí kolem čtyřicítky. Děti jsou samostatné, studují, bydlí na kolejích nebo už mají své rodiny. Ženy zjišťují, že manžel má břicho, holí se jen dvakrát týdně a večery prospí u televize.Muži nejsou přitahováni ženou, kterou potkávají doma už dvacet let a koktají v přítomnosti dívek, které chodily s jejich dcerami na gymnázium.” Moderátor se už neudržel a zviditelnil se podotknutím,že by sada prádýlka možná udělala svý,ne? ”Nejde jen o sex”, pokračoval doktor.” Manželé si nemají o čem povídat, nemají tu děti a jejich problémy , nemají často společné zájmy, kde by se mohli sejít. Jsou rozčarovaní , uzavírají se do sebe, nebo naopak hledají pomoc v náručí chápajícího milence nebo milenky.” ”No nemaj to starouškové lehký, že jo?”, vmísil se redaktor. ”My jim teďko zahrajem jejich Tam za vodou v rákosí, i když v novým hávu vod Barušky a Kamila. No a po písničce budeme s doktorem dál řešit vaše problémky. Vod mikráče vás zdraví Jim a jeho show Dotazy pod peřinku. A ta Barča se vám už roztáčí.” S prvními tóny se Michalovi rozjel pás vzpomínek a zážitků posledních let. Napadlo ho, jestli ten dotaz nevolala jeho žena. Silnice se začala zvedat a Liazka si párkrát přeřadila, až se umoudřila na pomalé čtyřce( želva na řadící páce se tomu smála). Na horizontu kopce se silnice svažuje do údolí a v dalším městečku mínil Michal zastavit. U cesty je odstavné parkoviště a hospoda , kde se dá levně najíst . Možná by se dala stihnout i jedna rychlá desítka , v tomhle vedru se vidina sodovky nezdála moc povznášející. Na pořádné kafe už měl taky chuť , nálada se mu začala pomalu zlepšovat. ” A jsem tady zpátky , Jim vás vítá v další části večerníčku pro velký kluky a holky. Trápí vás sex? Máte ho malýho nebo velkýho, zanáší vám stará, volejte nám a my vám tady s doktorem řeknem, jak na to.” Michal zakroutil hlavou a polohlasně zaprosil: ”Pane bože...”

Lukáš se vymotal z města a na výjezdu na silnici pro motorová vozidla přidal. Přemýšlel o tom, jaké silnice to asi jsou, když nemají označení pro motorová vozidla. Patrně lesní stezky a cyklotrasy. Možná taky brody. Nicméně tahle silnice slátaná asfaltem různých kvalit a s hrboly, vytvořenými z bývalých děr, byla v šíleném stavu. Trošku ve stylu Mr. Beana si za jízdy svlékl sako, odhodil ho na zadní sedadlo a sundal si kravatu. Ve společenské zbroji vyrážel do ulic z donucení právě a jen při takovýchto příležitostech a v zimě na oba plesy, které v sezóně byl schopen přetrpět. Investici do tohoto druhu šatníku bral jako vyhazování peněz. Lukášova žena s touto jeho filosofií zprvu sváděla nerovný zápas, který už v podstatě vzdala. Nové sako , které se hodilo ke starým kalhotám byl oboustranný kompromis. Zaposlouchal se do problémů manželských svazků lidí, kteří mu věkem byli blíž, než si byl ochoten přiznat. Jeho děti sice ještě chodí do školy, Syn letos bude dělat přijímačky na střední školu a dcera půjde do páté třídy. Z hnízda zatím nevylétávají. Zato jejich tatínek by docela rád vyletěl. Smůla je , že cizí hnízdo, které ho láká je plné a jeho vlastní mu je těsné. V duchu se dnes po dvacáté sedmé politoval a po přihlouplém komentáři moderátora si pobrukoval se Střihavkou a Basikovou starý hit v novém hávu. Před sebou měl na obzoru rozsvícený kamion , který se valil poměrně velkou rychlostí vpřed. Když ale jeho řidič viděl ve zpětném zrcátku Lukášovu Felicii, uhnul Liazku k pravému okraji a nechal se tak bezpečně předjet. Po zařazení do svého pruhu mu Lukáš zablikal všemi blinkry najednou. Vždycky ho potěšilo setkání s člověkem, který při své práci přemýšlí a nedívá se jen dopředu. To myslel konkrétně i obrazně.Na vteřinku ho napadlo, že s tímhle chlápkem z kamionu by nebylo špatné sednout někde na pivo a rozebrat s ním všechny ty mužské problémy. Taky ho napadlo, že by nechtěl, aby tam s nimi seděl ten blb, co moderuje tu show v radiu. Měl v sobě od rána jakousi rozpolcenost. Možná frustraci,možná nenaplněnost dne a možná strach z vize kvanta nových nenaplněných dnů. Domů to měl už jen kousek. Neměl ale sílu tam teď jít. Zastavil před hospodou. Dá si jen jedno, bydlí za rohem a to dojede i poslepu. V případě, že by zůstal na dvě, dojde domů pěšky. Smlouvám sám se sebou jako poslední notorik, musel se zasmát sám sobě. To jsem to dopracoval. ”Pane bože...”

Pohrávala si se skleničkou , jejíž objem se od doručení na stůl nezměnil. Víno bylo sladké, patrně rozlévané z krabice nejlevnějšího druhu, které kupují dnes hospodští ve velkém v supermarketech a v nápojovém lístku mu říkají Valtické, případně moravské sudové. Její duševní krize byla značně podpořená fyzickým strádáním , které se dostavovalo po vyvrhnutí obsahu žaludku.V krátkých periodách se jí střídaly chutě na vystřízlivění s chutí se opít na doraz . Bylo jí špatně ,jako v posledním čase už tolikrát a bála se ten stav pojmenovat. Věděla, že jí doma čeká prázdný, napůl vybydlený panelákový byt. Bylo jí úzko už jen při pomyšlení na neuměle oplechovaný prostor kolem zámku vchodových dveří do bytu, které manžel často a rád rozkopával, když si zapomněl klíče, nebo když ho nechtěla pustit domů. Bylo jí zle z podlahy, na které bylo jen původní lino, protože koberce stačil prodat po bazarech. Bylo jí smutno z prázdných stěn, z dětské postýlky, která už toho spoustu pamatovala. Netěšila se na molitanovou matraci se spacím pytlem, na kterém se rozjížděl zip. Mládežníci v kožených stejnokrojích opustili její stůl a přesedli si k uvolněným židlím u svých kamarádů . Osaměla .Tento večer poprvé pocítila něco jako pocit úlevy a nějakého zvláštního soukromí. ”Máte tu místo?”, ozval se nad ní hlas mladého muže, který sem od pohledu příliš nezapadal. ” Jasně, právě jsem si začala připadat samotná ve vesmíru”, odpověděla a sama se podivila slovům, které ji vyšly z úst. Muž si sedl a postavil před sebe pivní tácek. Hospodský jeho výzvu rychle pochopil a navlhlý tácek zakryl dnem pivní sklenice. Lukášovi trvalo přesně dvacetšest sekund, než postavil prázdný půllitr na stůl.Bylo to asi o dvacet vteřin pomaleji, než se to daří při pivních festivalech ostříleným borcům při rychlostních kláních. Bylo to asi o dvacet minut rychleji, než se to obyčejně stává jemu. Měl prostě hroznou chuť na pivo. ”Vedro, jsem dehydrovaný a tak jsem si právě zachraňoval život”, popisoval své spolustolovnici rychlo konzumaci nápoje.. Snažil se mírně usmívat a mluvit nenuceně. Měl pocit, že se to do takových hospod patří. Během tří let, co tu bydlí, sem zavítal asi pětkrát, takže neměl o zdejší restauraci zcela jasno. Jasno neměl ani o té dívce naproti. Z přemýšlení ho vytrhl až hlas asi čtyřicetiletého chlapíka. Vzhledem k tomu, že byla ještě dvě místa volná, odpověděl na jeho dotaz kladně. Muž si udělal pohodlí, protahoval si záda a objednal si pivo. Vyžadoval ale pouze desítku. Hostinský mu vyhověl. Pět deci zlatavého moku zmizelo v Michalových útrobách v podobném čase jako před chvílí v Lukášovi. Alena se tomu musela nechtíc zasmát a poprvé si usrkla ze své skleničky ”moravského sudového” . Měla dojem, že by bylo jaksi nepatřičné se nenapít, když tu oba její spolusedící téměř kolabují vedrem. ” Od mikráče vás všechny zdraví Jim”, hlásilo rádio. ” A jsme tady s novým dotázečkem. Haló, haló. Mluv, baby. Cos nám chtěla říct? Tak to byl asi vomyl, ale je tu další telefón. Jó, slyšíme se fajn, jen si ztlum ten svůj vokouřenej tráďák . Tady Jim s peřinkou. ...” Tři páry očí se setkaly a troje rty řekly potichu a téměř najednou: ”Ach jo, pane bože!”

Potichu se pokoušeli probojovat chodbou paneláku k výtahové šachtě. Přesto jejich šeptání, nebo spíš to, co za šepot oni považovali, zvedal osamělé důchodkyně ke kukátkám dveří. ”Tak si domů zas táhne chlapa,co?”, prohodila jedna hodná paní z přízemí k druhé hodné paní z přízemí. ”Chlapa?”, opáčila druhá hodná paní. ”To ste se špatně koukala, dva(!) chlapy si domů táhne.” Když klíče zašramotily v zámku, překročilo práh Ájina bytu šest chodidel. Druhá hodná paní se jevila býti bystřejší pozorovatelkou.( Dost možná v tom hrála nějakou roli její , dnes již pozapomenutá, funkce domovní důvěrnice , kam jí nominoval kdysi jeden soudruh z uličního výboru strany. ) Nesourodé trojici ztroskotanců to bylo zcela určitě jedno. Rozsadili se do pomyslných růžků rovnostranného trojúhelníku a zbytky dvou svíček osvětlovaly mihotavým světýlkem obývak. Vosk stékal na lino, jež mělo imitovat parkety, víno bylo nalité v hrníčcích různých objemů a tvarů. Z kazeťáku hrál Karel Kryl song o bratříčkovi a zavírání vrátek. Radio tak reagovalo na 21. srpen. Dest let po revoluci se totiž takto angažovaná hudba jindy nehrála. Stejně jako koledy 24. prosince.

Povídali si. Mluvili,poslouchali, mluvili,pili. Ztratili na krátký čas svoji pohlavní orientaci a nedělili se na dva muže a jednu ženu. Ztratili na krátký čas zábrany , které měli, stejně jako my všichni, i před nejlepšími přáteli. Ztratili na krátký čas pud sebezáchovy a mluvili pravdu. Bylo to ujeté a povznášející. Bylo to tvrdé a smutné. Bylo to opravdové a očistné. Byl to večírek o hygieně ztroskotaných duší.

Autor: Petr Petříček | středa 22.1.2020 16:48 | karma článku: 9.67 | přečteno: 225x

Další články blogera

Petr Petříček

Co Čech , to muzikant?

Plkání o tom, proč mladí nehrají na kytaru a proč to s muzikou mají , jak to mají. No a jestli se to mění s věkem nebo už jsou kostky vržené.

20.2.2020 v 16:05 | Karma článku: 18.78 | Přečteno: 389 | Diskuse

Petr Petříček

Vichr z hor.

Zvedá se hrozný vítr, držte se pevně, nebo nás to taky odnese. Podívejte, Karlu už vítr odnáší, chyťte ji někdo !

10.2.2020 v 15:09 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 314 | Diskuse

Petr Petříček

Suchej únor.

Okurková sezóna v zimě je logicky hloupost. Zima bez sněhu ještě větší a to jsem už pár zim za půl století v Jizerkách zažil. Tak co s tím? No suchej únor , přece . To je téma!

4.2.2020 v 15:24 | Karma článku: 14.57 | Přečteno: 512 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jan Šik

Lidi, co hráli tichou poštu, která dělala virvál

Drby hýbou světem. Malé i velké, soukromé a veřejné, v rodinách, na pracovištích nebo v médiích. Svou cestu začínají nevinným povídáním a mohou končit pomluvou nebo lží.

22.2.2020 v 18:00 | Karma článku: 8.09 | Přečteno: 271 | Diskuse

David Snítilý

A žili spolu šťastně ...? (volně navazuje na Otevřené manželství)

Osedlala si mě jako koníka a cválala na mně do země orgasmu zaslíbené. A když už to vypadalo, že tam i dojede, tak to na mě náhle přišlo. Škubal jsem sebou tak, že měla problém se na mně udržet. „Tak brzo?“ vydechla zklamaně.

22.2.2020 v 8:44 | Karma článku: 15.72 | Přečteno: 427 | Diskuse

Dana Emingerová

Kafkárna - napsala Dana Emingerová

Od začátku to byla taková kafkárna. „Dobrý den, chci se s vámi sejít, protože jste ZAJÍMAVÝ, ale nevím proč,“ řekla jsem do telefonu.

21.2.2020 v 18:45 | Karma článku: 12.39 | Přečteno: 388 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O lhaní

Tak ono lhát se nemá, to je jasné. Ale ukažte mi někoho, kdo nikdy nezalhal, že. A například takový politik to chudák nemá vůbec jednoduché. Ten musí dokonce umět o svých lžích přesvědčit ostatní. A ono to jde!

21.2.2020 v 13:57 | Karma článku: 16.86 | Přečteno: 401 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Vykradl jsem banku

Ona celá ta moje šikmá plocha má počátek v nutnosti sehnat si vlastní byt v Praze. Nechybělo mi nadšení.

21.2.2020 v 9:40 | Karma článku: 16.07 | Přečteno: 491 | Diskuse
Počet článků 19 Celková karma 13.80 Průměrná čtenost 571

Formou inzerce jsem : 53, sš, 184cm, 85 kg , živím se jako technik v jedné sklárně. Baví mě motorky - endura , mám rád kolo, lyže, kytaru, knížky a psaní.

Napsal jsem dvě knížky, ta první se jmenuje " O ženách, mobilech a broucích v hlavě" (Motto 2004) a  ta druhá  " O ženách, mužích a skřítcích v hlavě" ( Bor 2011) Obě jsou známé zejména v naší ulici.

Najdete na iDNES.cz