Závislost

Teď budu za vizionáře...tuhle povídku jsem napsal v době, kdy mobily v podstatě začínaly v masovějším měřítku, takže  půlka "devadesátek". Bral jsem to tenkrát jako velkou fabulaci a z dnešního pohledu je to jen ušmudlaná realita.

Závislost

Zastavil  jsem na malém parkovišti a  byl jsem rád, že se hustý déšť alespoň trochu zredukoval. V údobí mezi dvěma po sobě jdoucími přeháňkami jsem se proplétal mezi kalužemi a nasával zatuchlý vzduch podzimního dne. Městečko se líně prodíralo do sobotního odpoledne, které ovšem nevěstilo nic povznášejícího. Bylo dušičkové klima se vším všudy. Na ulicích jsem nepotkal ani živáčka a pouze v parku před zámečkem byl párek milenců a dva pejskaři. Padala na mě deprese a současně jsem se hrozně těšil. Po třech týdnech ji konečně uvidím. Jednadvacet dnů a zejména pak stejný počet nocí bylo víc než nekonečno. Na opadané omítce zámecké zdi se na oprýskaném smaltu blýskala písmena cedule , která označovala, co se za zdmi skrývá.

Prošel jsem vraty a najednou jsem se ocitl mávnutím proutku v jiném světě. Kolem zámečku , po štěrkových pěšinkách, pochodovali ve skupinkách, dvojicích nebo sólově kvanta lidí. Hemžilo se jich tu na pár arech snad sto a v modrých teplákových soupravách budili zdání jakési armády cvičenců z období spartakiád .Jen tempo měli všichni poněkud mdlé a koordinace pohybů byla podivně strnulá. Mezi davem modrých chodců svítily  bílé pláště cvičenců, kteří měli patrně volno a jen se tu poflakovali.

Neměl jsem šanci Barboru v davu poznat  a ani jsem se o to nepokoušel. Trpělivě jsem sledoval rafičky hodinek a čekal. Vraty přicházeli další civilisté , kteří společně se mnou podupávali  a halili se do zimních kabátů a bund. Nikdo z nich nevypadal, že by  si chtěl v tomto počasí natáhnout tepláky a emigrovat mezi modrásky v parčíku. Na balkón, který kdysi sloužil  zámeckému pánovi , vstoupil jeden z bílých plášťů a zatroubil na cosi, co připomínalo zvuk lodní sirény. Armáda v modrém se zastavila a jala se šikovat do útvarů, které pod vedením běloušů mizely ve dveřích hlavní budovy. Prošel jsem s davem ostatních návštěvníků a zastavil se před návěstím při vstupu do zámku. Oddělení, kde byla Bára, mělo zkratku Z-MT. Psalo se tam, že má dcera sdílí společně s třemi dalšími pacienty  pokoj číslo 11 ve druhém poschodí.

                                              ***

Blížil se konec školního roku a prázdniny se zdály být už rozpuštěné v teplém vzduchu červnového dne. Slunce  pražilo nemilosrdně a vytrvale. ”Proč tam jedou dneska všichni?!”, brblal jsem si polohlasně a mínil tím kolonu aut, směřující do Liberce. Bára měla na sobě jen kus látky kolem prsou a šortky, co se snad ani nedaly rozlišit od plavek. Kdybych řekl, že byla skoro nahá, nebyl bych daleko od reálu, ale po patnácti letech jsem kapituloval a bral ji jako téměř dospělou. Ono se to nakonec nedalo ani jinak brát. Její fyzický i psychický vývoj nabral posledním rokem obrátky a z puberty se pomalu prodírala do světa dospělých. Měla vystrčenou ruku ze střešního okna a dlouhé nohy nacpané na palubní desce. Polodlouhé hnědé vlasy jí průvan vzduchu v autě omotával kolem tváře a já byl po milionté v životě šťastný, že jí mám a že je, jaká je.

Po městě se teplota v interiéru vozu pohybovala kolem třicítky a kapičky potu mi tekly po tvářích a dál křižovaly můj krk, prsa, záda…Barbora to sledovala s úsměvem a čas od času mě otírala papírovými kapesníčky. ”Trpíš, chudáčku, viď?”, ptala se koketně a asociovala mi svou maminku.

Nemůžu říct, že jsem jí nezáviděl její nepropocené miniatury svršků a suchou kůži. ”Nesnáším slunce”, řekl jsem a pokoušel se modulovat hlas jako negativistický modrý skřítek z kreslených pohádek o Šmoulech. Bára se zasmála a rázem jsme spolu seděli u televize v neděli ráno před pěti lety. Konečně jsme našli volné místo k parkování a já se mohl vysoukat z potem navlhlé sedačky. Investoval jsem inflační desetikorunu do parkovacího automatu a vyrazili jsme do města.

Od dárku za vysvědčení nás dělilo tři sta metrů a jindy mondénně chodící Bára letěla po rozteklém asfaltu ve sprintérském tempu. Šel jsem vedle ní a téměř jsme nekomunikovali. Věděla naprosto přesně co chce, kde to koupí a měla perfektně zmapováno, jaké  jsou kde  ceny. Společně s ostatními vrstevníky  byla prostě ”in” a  její motivace byla z výsledků ve škole zřejmá. Chodila na víceleté gymnázium pět let a její prospěch byl letos jednoznačně nejlepší. Lepší, než v primě, kdy se ještě nezabývala kluky a  značně lepší než v kvartě, kdy se mi jevila jako vhodný objekt k vraždě.  Výloha pečlivě  vyselektovaného  obchodu křičela do světa svá reklamní hesla a halila se do propracovaných aranží. Bára zastavila před vchodem a skoro jsem slyšel, jak se nadýchla ( a dost možná i vykročila pravou nohou). ”Já se tak těším”, špitla polohlasně a dala mi navoněnou pusu na tvář. Prodavači  se pohybovali tiše po zánovních zátěžových kobercích s logem firmy a byli , jak  jinak, oděni ve firemních tričkách a firemních šortkách, na hlavách měli firemní čapky a čelenky. Ventilátory pracovaly na plný výkon , z reproduktorů vycházelo , co by zvuková kulisa,  vysílání regionálního radia. Ujala se nás asi dvacetiletá prodavačka, která mi byla sympatická zejména tím, že se potila obdobně jako já a obdobně to na ní bylo vidět. Komunikaci jsem ale nechával hlavně na dceři, protože jsem byl už od překročení prahu zjevně v pozici vesničana v New -Yorku. Navíc obě mluvily jazykem, na který bych potřeboval ještě speciální překladatelku. Nechal jsem Báru

sjednávat obchod a korzoval jsem po prodejně. Byly tu rozmístěny barevné stolky na chromových nohách, židle ladily ke stolkům, ale anatomicky nelákaly k posezení ani trochu. Na každém rohu byla bodová světla a lustry byly  osazeny  úspornými  zářivkami. Všechno, včetně prodavačů, bylo stylové a sladěné a určitě ”in”. Všechno,

včetně prodavačů, bylo studené jako psí čumák. Balíček s dárkem zmizel v igelitové tašce( s logem a ve firemních barvách) a já za něj zaplatil obnos, za který jsem ještě před deseti lety chodil celý měsíc do práce. Za šťastný obličej dcery a její rty na tváři ( ten den již podruhé!) to ale určitě stálo. Po ulicích Liberce byl ten den vidět vysmátý pár lidí. (Patrně táta s dcerou, co dostala dárek za vysvědčení…)

                                                      ***

Manželský pár za mnou se polohlasně dohadoval o tom, jestli se má přezouvat už před schodištěm, nebo až nahoře na chodbě. Do nosu mě praštila klasická nemocniční ”vůně” sestavená z antiseptických přípravků a magi z kuchyně. Chodby byly do výšky pasu opatřené  olejovou  emailovou malbou s vráskami, model ”školní budova roku 1970” a světla na schodišti a chodbách imitovala čtyřicetiwattovými žárovkami pouze příjemnější odstín tmy. Pokoj číslo 11 měl olezlé dveře v barvě slonové kosti a visela na nich cedulka se jmény pacientů. Vešel jsem dovnitř.

Na jedné ze čtyř nemocničních postelí  z padesátých let seděla Barbora. Měla na sobě bíle tričko a tepláky . Na nohách sandály, které jsem fasoval na vojně před dvaceti lety. Byla nenamalovaná, vlasy sčesané do culíku. Vypadala  jako Bára ale nebyla  to ona! Moje dcera byla od malička živé, vitální a veselé děcko. Moje dcera měla zářivé oči a krásu své matky. Moje dcera by mi spěchala dát pusu a smála by se. Určitě by se smála!    

”Báro, Baruško, co je? Je ti špatně , máš  teplotu? ” Pohladil jsem jí po čele, nebylo teplé. Mírně se pousmála  a  hlasem, jehož barvu jsem nepoznával, řekla. ”Ahoj tati,

jsem v pořádku, teplotu nemám. Jsem jen moc unavená a taky taková malátná a slabá” Měla vyhaslé oči , rty  měly fialový nádech a pod očima nahnědlé kruhy. Na rukou měla různobarevné modřiny. ”Co to máš na těch rukou, proboha?” Sledovala vlastní paže jako kus cizího masa. ”To je od  kurtování  na posteli. Když mě přivezli, měla jsem absťák.” Do očí mi vletěly slzy a mírně jsem zvedl hlavu, aby zase mohly natéct zpátky a nebyly vidět. ”Pojď se pochovat, beruško”, říkám téhle skoro šestnáctileté holce. Na okamžik v ní něco roztálo a byla zase moje malá holčička jako dřív. Objímal jsem jí a snažil se zastavit proud vzpomínek a vlastní odpovědnosti za to, kde teď Bára je. Mluvili jsme o mámě, o škole, o kamarádkách.

Nepadla zmínka o životě v ústavu a o léčbě. Cítil jsem, že to nechce pitvat a já byl alibisticky rád, že to nemusím  poslouchat . Po  půl hodině přišla na pokoj sestra a odpískala konec návštěv. ”Drž se, Baruško! Příští týden přijede zase mamka, jo?”

Dívala se na mě a bylo mi smutno z toho, že v jejich očích není ani náznak jakékoli emoce. ”Ahoj tati. A dík za ty pomeranče.” Seděla dál na posteli a já měl obavu, že můj odchod ani nevnímá. 

                                                     ***

Doktor Pokorný byl můj vrstevník. Byl vysoký , štíhlý, tmavovlasý, nosil plnovous a byl civilně oblečený, asi měl fobii na bílé pláště. ”Posaďte se.” Křesílko , stejně  jako veškerý inventář zámečku, pamatoval doby odborářských školících  středisek. Doplněn byl jen nemocničním zařízením obdobného stáří a kvality. Prohlížel si mě a usmíval se. ”Je to asi šok, viďte? Já to prostředí už ani nevnímám, ale chápu, že první návštěva vás bude strašit ještě dlouho.” Kývl jsem a vznesl dotazy, které slyší MUDr . Pokorný  patrně často. Listoval v počítači a pomalu přitom komentoval to, co četl: ”Bára je tu tři týdny, přivezena v těžkém absťáku vlastní matkou a jejím přítelem.

Diagnóza jednoznačná – silná závislost na mobilním telefonu. Porušená  jakákoli komunikace. Už dva měsíce jen SMSkuje. Krádeže peněz ve škole i doma. Posunutí žebříčku hodnot. Propsala několik tisíc za týden. Po izolaci doma a bez kreditu se sesypala a dostala se do absťáku. Ještě před prázdninami bezproblémová, zdravá, dobré školní výsledky. Současný stav je odpovídající délce pobytu. Pomalu vysazujeme sedativa, najíždíme na normální režim dne. ..” Zvedl oči od obrazovky a díval se mi do očí: ” Máme šedesáti procentní úspěšnost, pane Slavík. Bára přišla včas, je jinak emocionálně v pořádku, nemá žádné problémy, není závislá na jiných drogách. Je inteligentní a má motivaci se vyléčit. Bude to dobré, určitě se z toho dostane!” Neměl jsem důvod mu nevěřit. Lépe řečeno, chtěl jsem mu věřit. Vyzařovala z něj pohoda a rozhodně měl to, čemu se říká síla osobnosti. ” Je to všechno moje chyba. Ten telefon jsem jí koupil já, za vysvědčení. Taky trochu jako refundaci za rozvod. Taky trochu jako demonstraci otcovské lásky. Je mi to líto doktore, strašně líto.” Podal mi ruku, pevně ji stiskl a napůl šeptem mi sdělil: ” Můj syn se léčí ze stejné závislosti u kolegy v Brně…”

                                                     ***   

Prošel jsem zpátky branou z parku a ohlédl se. Za okny nikdo nebyl , dril byl součástí léčby. Venku ještě stále poprchávalo. Nepotkal jsem nikoho, jen na parkovišti  nasedala  do auta jedna z maminek, kterou jsem potkal na zámečku. Sedla si za volant,  usmála se na mě ale  nenastartovala. Sáhla do kabelky a začala zběsile vyťukávat  nějakou zprávu na klávesnici zánovní Nokie. Patrně psala manželovi, že léčba jejich potomka probíhá dobře.